V rámci poskytování sociálních služeb a sociálně-právní ochrany dětí se opět rodiny sdružení sešly 2. – 4. 10. 2009 na hotelu Galik Ve Velkých Karlovicích na již 16. poradensko-vzdělávacím víkendovém setkání pěstounských rodin. Setkání se zúčastnilo 29 dospělých a 37 dětí.

Odbornou přípravu a vedení víkendového pobytu organizovala prof. PhDr. Jarmila Koluchová, která pracuje od založení sdružení jako odborný garant - dětská a klinická psycholožka.  

Pro každou zdravě se vyvíjející rodinu je potřebné, aby byla dostatečně rozvíjena schopnost vcítit se do prožívání svých nejbližších. Jedině tímto způsobem můžeme při výchově dětí uspokojit jednu z jejich základních psychických potřeb – a to potřebu bezpečí a jistoty. O to více je schopnost vcítit se důležitá při výchově dětí přijatých do pěstounské rodiny, které jsou v uspokojování základních psychických potřeby deprimovány. Proto byla do odborného programu podzimního víkendového setkání zařazena přednáška vztahující se k empatii (schopnosti vcítit se).

Vývoj schopnosti vcítit se
Vcítění je vrozené, ale lidé nedokážou v každém okamžiku bezmezně milovat. Už po vyhnání z ráje museli muž – i žena , Já a Ty narážet na hranice lásky, aby se láska navzdory hranicím (omezením, které v sobě neseme) podařila. Člověk musí narážet na hranice vlastní zatížitelnosti a zatížitelnosti těch, jež ho milují, raněná láska ho musí moc bolet, aby se zasadil o nápravu a vyléčení. Bezmezná láska se může podařit jen v rámci hranic.

K povaze bezmezné, bezvýhradné lásky patří, že hranice nejsou retušovány, výhrady nejsou zametány pod koberec a vytrpěná bolest není zatlačována a otupována alkoholem, drogami nebo surfováním po internetu.Raněnou lásku si člověk musí uvědomovat, a jí navzdory milovat a vědět, že je milován. Až když budu vědět, že mě ostatní milují i s mými hříchy, slabinami a omezením, cítím se bezvýhradně milován. Totéž platí i naopak: až když bude můj protějšek vědět, že ho miluji přes všechny jeho hříchy, slabiny a omezení, bude se z mé strany cítit bezvýhradně milován. 

Musíme se nejdříve připravit nato, že v lásce nezažíváme jen obšťastňující soucítění, ale i konflikty a že ke konfliktům vždycky patří konfrontace mezi Já a Ty. Aby se do mě druhý mohl vcítit a já do něj, musí být pocity na obou stranách vyjádřeny pravdivě a s jednoznačnou otevřeností. Vcítění slouží ke konfrontaci pocitů, je jakýmsi kabelem mezi odesílatelem a příjemcem. Smyslem konfliktu přitom není boj, ale usmíření a obnovený tok lásky. 

Jak se učíme lásce?
Potřeba po lásce začíná pro dítě v těle matky (ne embryo, zárodek – např. staří Číňané počítají věk dítěte od prvního dne početí). Dítě chce být skrze matku láskyplně přijímáno. Toto – "radostné poselství" dostává od matky skrze vcítění. Dítě je s ní spjato nejen duševně, ale i tělesně (látkovou výměnou, skrze její hlas, rytmické kolébání pod tlukoucím srdcem, dýcháním, jejími kroky. Pro nenarozenečka je ale rovněž důležité, jak se do něj matka vcítí svým vědomým chováním. Čím silněji pociťuje jeho pohyby, tím intenzivněji a častěji laská dítě, když si hladí břicho. Dítě v bříšku matky zvládá i těžké krize – např. strach, zármutek, a dokáže je snášet bez velkých škod, pokud jsou tyto negativní pocity namířeny do vnějšího světa, a ne na samo dítě. Tak jemného rozlišení je schopno dosud nenarozené dítě! Pokud jsou k němu delší dobu vysílány dvojznačné pocity („Chci tě nebo tě nechci? Mohla bych tě milovat, kdybys bylo postižené?“), jimiž matka zpochybňuje jeho existenci, začne dítě reagovat neklidem. Cítí matčinu nejistotu a půlsrdečnost. Na Nejistém letišti se jen těžko přistává. 

Potřeba symbiotické vazby na matku rozhodně nekončí porodem. Tato těsná vazba na matku, při níž dítě zažívá vcítění a bezmeznou lásku, cítí se v bezpečí a ze zvědavosti množí další vazby, pokračuje ještě alespoň dva roky po porodu. Až s rostoucím vědomím vlastní identity, vymezované vzdorem vůči matce, se rodí potřeba odpoutat se. I na projevující se pocity vzepření, zlosti a vzteku musí matka dítěti odpovídat. Neboť i tyto pocity patří k polaritě lásky. (Musíme poznat nenávist, abychom si uvědomili lásku.) Dítě by mělo být posilováno ve svém odpírání a negaci lásky v bezprostředním matčině blízkosti, nejlépe v jejím náručí. Přitom ale musí být konfrontováno s pocity matky a pocítit, jak se obnovuje láska. Je tady nutno projít ještě dlouhým procesem plným rozmanitých individuálních zkušeností, aby v dětském nitru byl položen základní kámen k jeho schopnosti milovat. V řadě kultur, kde se děti nosí na těle matky další 2-3 roky, je vcítění a láskyplné držení pospolu stále samozřejmostí. Ze savců se jedině lidské dítě rodí nehotové. Člověkem se stává jen díky lidskosti. Emoční základ lidství dostává dítě na základě ženské emocionality a ženské péče. 

Vazba na otce se vytváří teprve později a nabývá rovněž na velkém, ač charakterem jiném významu. V každém případě se schopnost vcítění rozšiřuje o nic méně významnou měrou i na otce. Zhruba od osmého měsíce ve „fázi obávání“, se proto nastavují výhybky. Dítě postupně zjišťuje, že se může spolehnout na očekávatelné a chápající reakce matky i otce. Čím jednotněji se chovají, tím víc se dítě cítí utvrzováno ve vnímání sebe i ostatních. S přibývající zvědavostí, pozorováním a zkoumáním vnějšího světa je vnímání cizích lidí stále širší. Ve věku 1-2 let dítě při mnoha příležitostech zjišťuje, že jeho zkoumání sice jemu samotnému způsobují radost a veselí, ale u ostatních vyvolávají zlobu a roznícení – např. dítě stáhne ubrus i s nádobím a je nadšeno rámusem, který tím vznikl. Ale podle reakce matky pozná, že ona se cítí úplně jinak. Tady dítě začíná rozlišovat mezi Já a Ty, což se projeví i v používání slov „já“ a „ty“, „moje“ a „tvoje“. Dítě potupně přenáší své zkušenosti z domova na vnější svět. Stále více může využívat vlastního rozumu a schopnosti mentálně kombinovat a prožívat jejich účinky. Rozvíjí se tak schopnost vidět druhé a současně vidět sebe z perspektivy druhých, přičemž i ostatní na mě dokáží pohlížet mou perspektivou. Jedná se již o vyšší stupeň emoční inteligence, která se u dítěte vytváří zhruba během prvních sedmi let života. 

Např. 7letý Tomáš je tak rozzlobený na kamaráda, že by ho nejraději kopl. Než to udělá, zastaví se a hlavou mu prolétne myšlenka: „Když tě teď kopnu, jaké to bude mít následky? Budeš mě považovat za ošklivého a přestaneš se mnou kamarádit? Proto tě nekopnu, ale radši si to s tebou vyříkám“. Také kamarád tuší, co prožívá Tomáš - že má vztek a proč ho asi přeci jen nekopne. Takové dítě už za zády nepotřebuje dohlížitele, který povede jeho jednání. Vlastní schopnost vcítění mu říká, co dělat .

Mnohostranná narušení vazby mezi dítětem a matkou způsobují, že vlákna soucitu a vcítění utkaná před porodem jsou zpřetrhána, nebo minimálně uvolněna. Některým matkám se poštěstí znovu vazbu obnovit a vrátit dítěti ztracené bezpečí a důvěru. Některým ne. V obou případech zůstává celý život méně či více hluboká trhlina, která zabraňuje rozvinutí schopnosti vcítit se a schopnosti navázat vztah a milovat. Některé děti se ze zrady ve vztahu nikdy nevzpamatují. Chrání se před city druhých, zavírají se do brnění a raději vyhledávají vazby na technické přístroje jako auta, televizi, počítače a bankovní konta. A zde začíná fungovat začarovaný kruh: čím více se člověk vzdaluje realitě plné bližních lidí, tím víc vyhledává virtuálno. A čím víc ve virtuálnu hledá svou zdánlivou identitu, tím víc se vzdaluje realitě s bližními. 
Každá krize ale přináší i šanci pro něco nového. Tak až nahromadění poruch ve vazbách přimělo vědce zkoumající vztahy k mobilizaci. I díky tomu vznikla pre- peri- a postnatální psychologie. 
      

Celý text přednášky:

Pro dospělé - typy, jak pečovat o vcítění – 
Může se člověk vlastně ještě naučit vcítění, když se mu ho v dětství dostalo tak málo? Jednoznačně ano.

	Nejdůležitějším předpokladem pro vcítění je, že si skutečně uvědomujete vlastní pocity. Naučte se opravdově vyjadřovat své pocity, aby měli ostatní šanci se do nás vcítit.
	Vyzkoušet si, zda se vůbec dokážu vcítit do druhého! Ptejte se na to svých přátel a známých.
	Hlídejte si příležitosti, kdy se můžete vcítit do bližních! Získejte zpětnou vazbu, kdy a jak pocítili vaše vcítění a jaké chování z vaší strany na ně působilo blahodárně. Je dobré se ujistit, zda byl váš odhad správný, nebo úplně mimo. Možná jste na ně přenesli vlastní pocit, jako by se museli cítit stejně jako vy, a nerespektovali jste, že mají jiné pocity.
	Totéž platí pro ostatní. Vaši bližní vás mohou podporovat v ochotě vcítit se, když jim budete zpětně říkat, jak vám jejich vcítění udělalo dobře.
	Jedno z nejdůležitějších východisek pro umění vcítit se je aktivní poslouchání. Už když opakujete, co jste slyšeli, signalizujete svému protějšku, že o něj máte zájem. Eventuálně tím můžete vyloučit i možná nedorozumění.
	Každý budete pozorovat, jak jsou vyjadřovány pocity, nenechte se zmást jediným znakem (např. smíchem). Ne každý, kdo se směje, je opravdu šťastný. Možná klaunskou maskou zakrývá hluboký smutek, nebo třeba nedobrý úmysl. Vyplatí se pozorovat i jiné znaky jako tón hlasu, dech nebo gesta.
	Slavný režisér Stanislavskij vynalezl metodu tzv. psychofyzického jednání, díky němuž se herec dokáže vcítit do své role. Má beze slov napodobit mimiku, držení těla, gesta, chůzi apod. Vklouznout do těla pozorovaného vám zprostředkuje překvapivě realistické zážitky.
	Existují i temné stránky vcítění. Vyplatí se naučit rozlišovat mezi pravým a „handlířským“ vcítěním. Zpravidla potřebujete více času a příležitosti, abyste protivníka lépe poznali. Nejjistěji se temné stránky dají rozpoznat, když vyslovíme přání, která nejsou po chuti osloveného. Dva dělají totéž – nemusí to být totéž. „Ty jsi tak technicky nadaný, jak tě za to obdivuji! Nepřidělal bys mi, prosím, sněhové řetězy na kole?“ Může jít jen o diplomatickou hru, upřímnou pochvalu, ale i o využívání. Pokud jsme na pochybách, zda nás někdo nevyužívá, doporučuje se naznačit to otevřeně v hovoru.

Jak postupovat při výchově dětí – učit je vcítění (emaptii)

	V průběhu těhotenství dejte dítěti pocítit, že ho jednoznačně přijímáte a těšíte se na jeho příchod.
	Po porodu setrvejte v symbióze s dítětem. Položte si ho na srdce a napodobujte zvuky, které vydává, a jeho mimiku (předčasný porod – pokusit se to dohonit, někdy je nutná pomoc odborníka).
	Emocionální průvodcovství se vztahuje na všechna věková stadia („Vím, že nemáš chuť jít do školy, ale musíš.“ „Když budeš bezdůvodně mlátit spolužačky, budu o tebe mít strach.“)
	Nikdy netrestejte dítě, když projeví své pocity! Mějte úctu ke všem jeho pocitům, i když zrovna prochází vzdorovací fází a strašně se rozčiluje. Ve věku 2-3 let nemusíte tak jako tak reagovat na zlost, kterou dítě chová vůči určitým věcem nebo vůči sobě. V tomto věku se dítě musí naučit ovládat zklamání vlastní silou. Když má ale zlost na vás, dopřejte mu konfrontaci v pevném objetí, jako kdyby bylo opět to dítě v šátku. Tak se bude agrese ventilovat a usměrňovat. Matka nebo otec, podle toho, kdo bude objímat, budou vzorem. Nikdo nesmí nikoho bít nebo používat sprostá slova. Vztek smí být vyjádřen tváří v tvář křičením nebo výrazovými prostředky v první osobě (např. Mami, já mám na tebe zlost!“) Proces bude trvat tak dlouho, dokud se obě strany do sebe navzájem nevcítí a láska se znovu rozproudí.
	Zapomeňte na tělesné tresty a posílání za dveře, případně ignorování. Tím, že dítě trestáte odnětím lásky, mu dáváte najevo, že ho máte rádi jen s určitými výhradami, a ne bezvýhradně. Krom toho tyto tresty stojí v cestě jakékoliv konfrontaci, a tím zabraňují vcítění. Když dítě kolem vás vyvádí, nabídněte mu, ať se jde vyřádit do svého pokoje nebo na zahradu, a toto rozdělení mu zdůvodněte s ohledem na vás a jako řešení pro něj. („Chci v klidu domýt nádobí. Vezmi na mě ohled a přestaň tu řádit, jestli chceš zůstat u mě. Jestli chceš radši křičet, jdi si do pokoje a zavři za sebou dveře.“). To samozřejmě není trest.
	Dbejte na zavedení určitých pravidel slušného chování, která se dají zdůvodnit vcítěním (např. nekřičet při jídle s ohledem na ostatní; uklidit v předsíni povalující se boty, aby o ně nikdo nezakopl).
	Pozorujte s dítětem okolí, kde sbírá zkušenosti, a pomozte mu chápat souvislosti a vmýšlet se do rozpoložení zúčastněných. (např. „Co myslíš, jak se to dítě cítí, když ztratilo klíče od domu? Nemohl bys mu pomoci?“)
	Televizi omezte na minimum. U filmu, na nějž má dítě povoleno se dívat, musí být ještě jiný dospělý, který by měl dítěti pomoci vcítit se do rozpoložení jednotlivých filmových hrdinů a do děje. Hodnotnější než pasivní sledování televize je, když budete dítěti něco předčítat. Ta bude mít možnost představovat si celé dění ve fantazii a průběžně klást otázky.
	Ještě výhodnější je, když dítě bude hrát různé role a bude se do nich vžívat. A to nejen na základě představ, i tělem, vlastními pohyby, pocity, řečí a fantazií. Při tom se musí přizpůsobovat ostatním spoluhráčům a celé dění bude prožívat jednolitě.
	Všechna pravidla daná rodiči musí dodržovat i oni sami. K tomu patří i emocionální konfrontace při hádce k usmíření, ale i omezená konzumace televize.

Více fotografií