CÍLE SETKÁNÍ

Dlouhodobý cíl: Rozvoj pozitivní identity účastníků, podpora sebeúcty

Dílčí cíle tohoto setkání:

1. Prohloubení skupinové koheze, vytvoření soudržné atmosféry, která umožní spolupráci na náročnějších úkolech

2. Prozkoumání dílčích zdrojů identity – hodnotový systém (co je pro mě důležité, jak se to v mém životě projevuje, jak se rozhoduji)

Rozvoj jednotlivých klíčových dovedností:

• respekt k jedinečnosti své i ostatních skupinové řešení problémů, spolupráce ve skupině

• uvědomění si vlastních životních hodnot

• vyjadřování vlastního názoru a jeho obhajoba

• koncensuální rozhodování

• vyjadřování zpětné vazby
   

ZAJÍMAVOSTI ZE DVOU VYBRANÝCH SKUPINEK Z VÍKENDOVÉHO SETKÁNÍ

Skupinka Freestyle – vedoucí Mgr. Martin Suchánek

Skupinka 9 dospívajících navázala na předchozí práci. Vyšli jsme vstříc požadavkům, které vyplynuly z hodnocení minulého programu a zařadili jsme více aktivit náročnějších na komunikaci ve skupině. Tématem byly tentokrát osobní hodnoty a jejich průnik ve skupině. Freestylisté se popasovali se ctí i s velmi náročnou modelovou situací, ve které se mezi sebou museli dohodnout na rozdělení finančních prostředků pro léčbu pacientů s odlišnými životními příběhy.
Skupinka se opět ujala role hlavního organizátora sobotního zábavního večera. Informace ze zákulisí prozrazují, že přípravy probíhaly již od minulého setkání, přesto však byl program na poslední chvíli celý pozměněn. Freestylisté ho zkrátka ušili na míru a doslova roztleskali a roztančili všechny přítomné.
Úspěch sobotního zábavního večera skupinku dále stmelil. Jeho příprava a organizace se začíná stávat tradičním vyvrcholením aktivit skupinky. Je zřejmé, a účastníci to i v hodnocení potvrzují, že jsou nadšeni možností připravit večer po svém. Mimoto si zábavní večer náležitě užívají.

Skupinka Kočičky – vedoucí Bc. Silvie Krhutová

Ve skupince bylo sedm dětí, čtyři děvčata a tři kluci, věkové rozmezí od sedmi do dvanácti let. Společné schůzky se nesly v duchu přípravy a nácviku divadelního představení na zábavný sobotní večer a velké víkendové soutěže „Šikula“.
Na první schůzce jsme si zahráli „rozehřívací“ hru, která děti uvedla do světa zvířat a přiblížila jim, co budeme společně tvořit a na čem budeme společně pracovat. Dětem byl povyprávěn příběh o Noemově Arše, byly motivovány pro divadelní ztvárnění tohoto příběhu a následně proběhlo rozdělení rolí a příprava prvních masek a rekvizit. Právě ono tvoření nepostradatelných doplňků pro divadlo děti velmi nadchlo, zaujatě se věnovaly malování a vystřihování papírových zvířat. Děti se zpočátku dobře zabavily, byly velmi tvůrčí. Poté si děti vyzkoušely nacvičit první dějství, což již vyžadovalo jistou disciplínu a trpělivost. Učily se fungovat jako tým, pracovat na stejném cíli. Děti, které byly více cílevědomé a odhodlané předvést na zábavném večeru rodičům co nejlepší představení, ukázňovaly a motivovaly ty děti, které neměly s nácvikem divadla tolik trpělivosti. Každé dítě zastávalo dle svých schopností a možností nějakou roli, každé bylo směřováno tak, aby vnímalo svou nepostradatelnou úlohu a podíl na společném díle.
Dále byly děti seznámeny s velkou víkendovou soutěží „Šikula“, jejíž vyhodnocení proběhne na poslední společné schůzce. Na velký výkres děti vytvořily seznam svých jmen, který se pověsil na viditelné místo v místnosti. Během celého víkendového setkání na jednotlivých schůzkách pak probíhaly různé soutěžní aktivity a disciplíny, a to v různých oblastech, např. fyzická obratnost, výdrž, koordinace pohybu, přesnost, orientace se zavázanýma očima, znalost rostlin, zvířat, měst ČR apod., aby každé dítě mělo šanci v některé z těchto oblastí uspět. Děti za zvládnuté úkoly získávaly samolepky – hvězdičky, které lepily na výkres ke svému jménu a představovaly získané body. Aktivity sloužily k odreágování, k rozpoznání, v čem jsem dobrý a v čem mám naopak své limity, při skupinových disciplínách se učily spolupracovat a navzájem se podporovat a pomáhat si. Děti se také učily trpělivosti, uvědomění si, že k tomu něco získat, nemusí vést vždy krátká a snadná cesta.

Přednáška z 19. víkendového setkání Mgr. J. Šalomové

MÍRA ODPOVĚDNOSTI RODIČŮ A VÝCHOVNÉ PROBLÉMY S DOSPÍVAJÍCÍMI A DOSPĚLÝMI DĚTMI

Z psychologického hlediska rozdělujeme osobnost na vrozený temperament, s biologickým základem, a na charakter, dotvářený v interakci se světem.
Temperament ovlivňuje dynamiku jedince především v citové oblasti, vyjadřuje, jakým způsobem jedinec činnost provádí a jak ji prožívá. Člověk se sice rodí s určitým temperamentem, ale neznamená to, že by byl jedinec jednoznačně naprogramován. Nejsme od narození uvězněni ve své osobnosti, kterou bychom nemohli nijak pozměnit. Jedním z úžasných rysů temperamentu je, že v něm samém je obsažena pružnost, která nám umožňuje přizpůsobit se různorodým životním překážkám a výzvám.

Během života se učíme nejen poznávat svět kolem nás, ale také vypořádat se sami se sebou. Tato část osobnosti se označuje jako charakter. Charakterové vlastnosti vyjadřují vztah jedince k jiným lidem, věcem, k práci i k sobě. Charakter se v průběhu života vyvíjí – od amorálního u kojence, přes prospěšný v raném dětství, konformní v pozdějším dětství, uvědomovaný v adolescenci až k altruistickému u zralých dospělých. Každý z nás má schopnost osobnostně růst a měnit se v každé etapě svého života. Můžeme se poddat své povahové slabosti, nebo ji překonat. Můžeme využít svých pozitivních vlastností, které nám byly dány, nebo je zanedbat. Charakter může modifikovat temperament, umožňuje lidem na základě zkušenosti využít užitečné části temperamentu a potlačovat méně žádoucí biologické sklony a instinkty.
Temperament a charakter dohromady tvoří osobnost. Máme vlastnosti, které dokážeme změnit, ale máme i takové, které můžeme pouze regulovat nebo mírně upravit. Nemůžeme být, kýmkoli chceme, ale čím být můžeme.

Také násilí a agrese mají své genetické kořeny. Někteří lidé se rodí s daleko kratší zápalnou šňůrou a mají větší sklon k útočnému chování. Jsou lidé, kteří se budou muset celý život hlídat, aby nepodlehli naprogramovanému puzení (třeba k útočnému chování).

To, že se v něčem liší jednovaječná dvojčata, která sdílí naprosto stejné geny, znamená, že geny nejsou neměnnými instrukcemi. Obrazně řečeno jsou hudebními nástroji, ne přesným notovým zápisem. Neurčují přesně, jaká hudba se hraje a jak dobře, ale stanoví rozmezí toho, co je možné.

Dlouho byla považována za dominantní buď příroda, nebo výchova. Dnes shoda - podílí se příroda a výchova. To by mělo ulehčit břemeno rodičům, kteří jsou posedlí zajišťováním co nejlepšího prostředí pro své děti. Je naprosto nezbytné dávat dětem lásku a předávat jim vědomosti a zkušenosti, ale v určitém okamžiku musí rodiče pochopit, že nemohou ovlivnit vše.

Jedna z temperamentových vlastností je vyhledávání nového (souvisí s činností limbického systému) – má různé podoby: hledání fyzického napětí, hledání nových zážitků, ztráta zábran a impulzivnost. Velká potřeba vyhledávání nové zkušenosti má mnoho silných stránek, pokud jsou vyvážena jinými. Klíčovými vlastnostmi nutnými jako protiváha k impulzivnosti jsou sebeovládání a plánování (souvisí s činností mozkové kůry – vývojově mladší části mozku).

Klidnější povahy mají zase své přednosti, jsou rozvážní, přemýšliví, šetrní a spořádaní. Pokud jsou však tyto vlastnosti přítomné v extrémní podobě, pak se jedná o vyhýbání se ohrožení. Je to temperamentová vlastnost, která způsobuje strach, úzkost a starosti.

Výzkumy – neexistují konkrétní geny např. gen pro slast, gen pro vyhledávání nového, ale zjistily se určité změny na genech, které ovlivňují vysokou nebo nízkou úroveň vyhledávání nového (dědičně ovlivněno asi z 59%).

Pokud člověk zkouší zařadit sám sebe nebo ostatní do určité úrovně vyhledávání nového, zjistí, že v některých ohledech patří do první skupiny, ale v jiných spíše do druhé. Značnou roli hraje prostředí. Není zcela zřejmé, jestli prostředí posiluje, nebo zeslabuje vyhledávání nového, je však jednodušší říct, jak může ovlivňovat projev této vlastnosti (Kolumbus – objevitel, někoho zvědavost vede k zájmu o střelné zbraně a případně i závadné prostředí).

Vyhýbání se ohrožení je jednou z nejzákladnějších, nejrozmanitějších a nejstálejších dimenzí lidské psychiky /dědičnost v celé populaci kolem 40-50%, u dvojčat 50-60% a u jedinců extrémně plachých (i opačně nejsmělejších) 70-90%. Vyhýbání se ohrožení je poněkud zavádějící, protože neznamená pouze obavu z něčeho nepříjemného, ale bolestnou úzkost a velmi negativní pohled na svět (strach ze života). Běžným rysem všech typů vyhýbání se ohrožení je emoční přecitlivělost, jakési emoční zranění, které se snadno zanítí. Takový člověk stále očekává něco nepříjemného.
Aspekty vyhýbání se – úzkost, deprese, nenávist= zlost. Deprese je zlost zaměřená dovnitř, nenávist je zlost zaměřená ven./

Konkrétní případy podílu dědičnosti a prostředí
maniodepresivní psychóza – počet lidí s touto dg. za uplynulých dvacet let podstatně vzrostl, navíc se tato choroba začíná projevovat u čím dál tím mladších lidí. Má se za to, že v našem způsobu života se muselo změnit něco, co zvyšuje počet lidí s MDP.

Zlost, agresivita, zločin a násilí
Lidský mozek je uspořádán tak, aby člověk byl schopný vzteku. V mozku je za to odpovědná amygdala (jako součást primitivního limbického systému ve střední části mozku). Mozková kůra (vývojově mladší) je odpovědná za myšlení. Pokud vztek pouze potlačíme, činnost amygdaly prozradí naše tělo. Amygdala vytvoří dávku rychle působících látek, které napnou svaly, nahrnou krev k povrchu kůže a tělo se dostane do stavu vysoké pohotovosti, je připraveno k akci.
K zvláštnostem lidské povahy patří, že mozek reaguje na pocity nenávisti, frustrace a vzteku nikoli rozumem, ale ještě větším vztekem. To, že je vztek „přirozený“ ještě neznamená, že se mu musíme poddat. Je možné vypěstovat návyky pro ovládnutí zlosti a její produktivní využití. Všichni dokážeme do určité míry ovládat své rozčilení.
K uvolnění a ocenění agresivity v rámci předepsaných pravidel slouží např. sporty. Křesťanství nám říká, že když dostaneme ránu, máme nastavit druhou tvář (tj. nereagovat bojem, ale naučit se milovat svého nepřítele), jiná náboženství učí jak vztek transformovat. Někteří lidé se snaží otupit vztek alkoholem nebo jinou drogou. Nejhorší, co můžeme udělat, je „ventilovat“ vztek na druhých lidech, okolí - tato teorie je překonaný mýtus a její uplatňování vede pouze k zesilování zlosti. Další mýty - vzteklí lidé jsou pouze produktem špatné výchovy nebo špatného prostředí, nebo že milující rodiče mohou vždy zabránit tomu, aby z dítěte vyrostl násilník.

K vysvětlení stoupající zločinnosti v určitých částech lidské společnosti (velkoměsta - vesnice) nevystačíme pouze z geny, ale nestačí ani jen společenské faktory a vlivy prostředí. Rozhodující je tu kombinace genů a prostředí, povahy a osobnosti. Jsou jedinci, kteří jsou násilničtí vlivem myšlenek, které se jim honí hlavou, a jsou společnosti, které násilí podporují. V žádné jiné oblasti lidského chování se povahové vlastnosti a výchova tak důkladně neprolínají jako zde.

Pro některé lidi je charakteristickým znakem jejich osobnosti stav permanentní zlosti („škarohlídi“ - nemají rádi většinu lidí, na každém něco vidí, podsouvají jim zlé myšlenky…). Ne ze všech škarohlídů se stanou zločinci.
Byly prováděny výzkumy na adoptovaných dvojčatech ( zda se podobají více biologickým rodičům nebo adoptovaným).

• Na děti s neproblematickými geny mělo domácí prostředí malý vliv. I když se jejich adoptivní rodiče rozvedli, zneužívali alkohol nebo měli jiné problémy , tyto děti dopadly podobně jako děti vychovávané v dobrých rodinách. Jestliže byly geny „dobré“, nebyla výchova příliš důležitá.

• Agresivní a asociální chování vzrostlo pouze u dětí se „špatnými“ geny a špatným domácím prostředím.

Nedědí se špatné chování nebo agresivita, ale spíše genetická citlivost na prostředí. Špatné semeno pěstované v dobré půdě má celkem slušnou šanci vyrůst ve zdravou rostlinu, špatné semeno ve špatné půdě však nevzklíčí. Lidská přirozenost reaguje na výchovu, ale ještě více reaguje na její nedostatek.
Švédská studie se zaměřila na nemanželské děti narozené v letech 1930-1949, v záznamech byly hledány informace o kriminálním chování, alkoholismu a zdravotních problémech. Byli porovnáváni biologičtí rodiče, jejich děti a adoptivní rodiče. Když biologičtí i adoptivní rodiče patřili do skupiny s nízkou kriminalitou, měl trestní záznam jen malý počet adoptovaných dětí (3%) - přibližně stejný jako u celkové populace (šlo o drobné zločiny). Když byly děti adoptovány ve velmi rizikové rodině, kriminalita lehce vzrostla na 7 %. U dětí velmi rizikových biologických rodičů vychovávaných ve slušných rodinách to však bylo už 12%. Největší počet drobných zločinů - celých 40% - provedly děti, které měly dvojí smůlu, protože jejich biologičtí i adoptivní rodiče patřili do skupiny s vysokou kriminalitou. Byla to špatná semena ve špatné půdě.

Věkový faktor – děti x dospělí
Zdá se, že problematické děti jsou spíše dílem špatného prostředí než špatných genů. Zcela opačný obrázek můžeme vidět u problematických dospělých (více se projevuje genetický vzorec). Když děti vyrůstají v určité domácnosti, jsou výrazně ovlivněny společně sdíleným prostředím. Jestliže jejich otec prodává drogy, kamarádi se sdružují do gangů a spolužáci se chovají hrubě, je pro ně velmi obtížné nedostat se do problémů. Dejte stejnému dítěti úspěšného a váženého otce, dobrou školu a bude z něj spořádaný mladý člověk. Když však dítě opustí domov, nejsou už tolik ovlivňovány - nebo omezovány - tím, co se naučily, mohou si vybrat přátele a sousedy, tedy zvolit si své prostředí. Nemění se jejich geny, ty jim jen pomohou najít prostředí jim vlastní, ať už dobré, nebo špatné. Do polepšovny se děti dostávají především pod vlivem prostředí (korelace u jednovaječných 91%, u dvojvaječných 73%), ve kterém vyrůstaly, ale do vězení se dospělí lidé dostávají spíše kvůli svým genům (korelace u jednovaječných 52% a 23% u dvojvaječných).

Zločinní muži
Jsou přibližně 4x častěji než ženy odpovědní za násilné útoky, přibližně 10x častěji za vraždy. Relativní poměr vražd spáchaných ženami a vražd spáchaných muži v určitém prostředí zůstává konstantní (např. americká města x venkovský Wales v Anglii). Na obou místech vraždy páchali 20x častěji muži než ženy.
Patrně nejdůležitějším příspěvkem chromozomu Y ke vzniku agrese je tvorba testosteronu. Stejně jako u serotoninu (umělé zvýšení hladiny serotoninu u myší, potkanů a opic snižovalo jejich agresivitu, snížením hladiny serotoninu se agresivní a impulzivní chování zvýšilo) je vztah mezi testosteronem a agresivitou oboustrann; lidský mozek reaguje na testosteron agresivitou a soupeřivostí a na soupeření a agresivitu reaguje vytvářením testosteronu. Nemusí jít o skutečný boj (vítězství), stačí pocit vítězství.
Děti, které mají „od přírody“ vyšší hladinu testosteronu, jsou agresivnější a soupeřivější, zvláště když dosáhnou puberty a testosteron u nich prudce stoupne. Každé vítězství (ať na tenisovém kurtu, nebo na ulici) jim přináší další dávku testosteronu a ta opět zvedne jejich chuť soutěžit. Jednu věc však testosteron - ani jiný hormon nebo chemikálie v mozku - nedokáže, a to je určit, zda dítě bude tvrdé a drsné ve fotbalovém týmu, nebo v partě, s tenisovou raketou, nebo se zbraní v ruce.

Ačkoli geny a jimi ovlivňované chemické procesy v mozku jsou důležité, nejsou to jediné faktory určující zlost a agresivitu. Dokonce i jednovaječná dvojčata, která mají úplně stejné geny, se mohou výrazně lišit stupněm agresivity. Proč? - Geny důležitým způsobem ovlivňují to, jak často a jak snadno se někdo rozčílí, ale to, jak se někdo ve skutečnosti chová, závisí pouze na jeho emocích a myšlenkách – zvycích naučených cvičeníma opakováním. Učit se ovládat a usměrňovat zlost je celoživotní úkol. Začíná od útlého dětství. Negativní rodičovská výchova má na špatné chování dětí statisticky větší vliv, než má pozitivní výchova na chování dobré. Příležitostné okřiknutí dítěte nebo i zasloužené naplácání na zadek nezpůsobuje dítěti trvalé následky. Nebezpečné je sklouznutí k negativním výchovným zvykům, protože špatná rodičovská výchova má na dítě silnější vliv. Zdaleka největší vliv na děti mají rodiče, kteří je bijí, týrají nebo zneužívají. Děti, které byly doma zneužívány, byly v MŠ 2x agresivnější. U dětí týraných a zneužívaných je vyšší pravděpodobnost (o 42%), že budou v dospělosti aktéry trestných činů. Ačkoli zneužívané děti vědí, co je to bolest, nejednají s ostatními laskavě, protože nemají schopnost vcítit se do druhého. Když normální děti ve věku do 1-3 let uvidí zraněné nebo plačící dítě, většina z nich reaguje se zájmem, soucitem a empatií. Zneužívané děti reagovaly obavami nebo rozčilením a občas dokonce trpící dítě napadly. Agresivní děti se chovaly tak, jak to viděli u svých rodičů.

To nejdůležitější, co mohou rodiče pro své děti udělat, je zároveň to nejjednodušší - vyjádřit sympatii a lásku. Mluví s nimi laskavě, berou je do náruče a tisknou je k sobě, děti se od nich učí pozitivním emocím. Toto vřelé chování rodičů se přenáší na děti a ty pak lépe vycházejí se svými sourozenci i ostatními dětmi.

Nebezpečím genetického výzkumu agresivity je, že by mohl být použit k ospravedlnění asociálního chování. Predispozice není předurčením. Geny, přenašeče nervových vzruchů a hormony mohou zhruba vymezovat hranice, ale lidé nejsou roboti naprogramovaní pomocí genů. Je zde dostatečně velký prostor pro svobodnou vůli a svědomí, které nám říká, jak se chováme a jak posuzujeme chování druhých. Vždyť už jen to, že má někdo chromozom Y, který jej činí mužem, je silná genetická predispozice k zločinnosti. Měli bychom snad omlouvat vraha jen proto, že je muž? To rozhodně ne. Skutečným důvodem, proč se zabývat podílem genů a biologických vlastností na agresivitě, je porozumět tomu, co lze změnit a co nikoli, co funguje a co ne. Existuje například mylný názor, že vyjádřit Oprávněný“ vztek je užitečné, nebo dokonce zdravé. Tento názor prostupuje naši kulturu, navzdory tomu, že jen stupňuje lidskou nenávist. Stále přetrvává názor, že kriminalitu lze snížit tím, že bude uvězněno více lidí. Ale opak je pravdou, přineslo by to jen ještě větší kriminalitu.

Důvod úspěchu nás lidí jako druhu spočívá v tom, že se svými geny umíme zacházet. Protože máme rozum, nemusíme podléhat impulzům, které nás poškozují - například agresivitě - ale můžeme je usměrňovat ve svůj prospěch. Na individuální úrovni to znamená, že učením se a uskutečňováním určitých emočních a myšlenkových postojů můžeme obrátit energii, kterou bychom jinak vztekáním ztratili, k plodnějšímu úsilí. Znamená to umět se „přepnout“ a počítat do deseti předtím, než začneme jednat. Znamená to používat mozek, dát přednost charakteru před temperamentem.

Na úrovni společnosti jde o zmenšení chudoby, zlepšení vzdělávání, zrušení slumů, eliminování rasismu a vštěpování ukázněnosti a úcty k sobě i k ostatním. Agresivita může hrát ve společnosti užitečnou roli, jestliže je usměrněná do vhodných forem soutěžení, jako jsou například sporty, hry nebo tržní hospodářství. V případě ohrožení národa lze agresivitu využít k obraně. Klíčem není agresivitu odmítnout - to ani nejde - ale nechat ji působit spíše v náš prospěch než proti nám.

Jak nebýt „umožňovačem“ při vážných výchovných problémech dětí (drogy, krádeže, agresivita)
Umožňovač zdánlivě pomáhá, ale touto zdánlivou „pomocí“ vlastně skutečné řešení problému oddaluje.

• Neplaťte za dítě dluhy.

• Neomlouvejte dítě ve škole nebo v práci.

• Pomoc při problémech s úřady, soudy atd. podmiňujte ochotou se léčit (jde-li o drogy), ochotou vydělat si na brigádě (krádeže) apod., zřeknout se špatné společnosti…

• Zabezpečte cenné předměty, nenechejte se okrádat. Nejde tu jen o majetek, ale také o okolnost, že ukradený majetek slouží špatné věci.

• Nedejte se vydírat. Vyhrožování útěkem, sebevraždou je častým způsobem vydírání rodičů. Všechna tato rizika u závislých na drogách (ale i při jiných výraznějších výchovných problémech) existují. Tím, že rodiče pod jejich tlakem ustupují, riziko nesnižují. Pokud na vydírání rodiče přistoupí, jen závislost či problémové chování odměňují a posilují.

• Nedejte se vydírat pochybnými známými dítěte, kteří na vás vymáhají peníze, jež jim vaše dítě údajně dluží. Začněte spolupracovat s policií, o úmyslu informovat policii vyděračům neříkejte. Nemůžete mít jistotu, že zaplacením peněz by celá záležitost skončila.

• Požádejte přátele o psychickou oporu, vyhledejte odbornou péči.

• Pokračujte v komunikaci s dítětem a vyslechněte ho. Opatřete si protiargumenty. Trvejte na změně k lepšímu.

• Pomozte dítěti odpoutat se od nevhodné společnosti, někdy i za cenu změny prostředí.

• Vyhledejte odbornou pomoc pro sebe, jestliže ji dítě odmítá.

• Nehledejte viníka, v partnerském vztahu si vzájemně poskytujte oporu.

Ze strany rodičů je potřebná jak pevnost („musíš s tím něco udělat“), tak i láska („záleží nám na tobě“). To, že taková strategie nepřináší vždy okamžitý prospěch, ještě neznamená, že je neúčinná. Může se totiž jednat o závažný problém, jehož řešení vyžaduje čas a spojence.

Čerpáno z odborné literatury zejména - D. Hamer, P. Copeland: Geny a osobnost (Biologické základy psychiky člověka), nakl. Portál