OKÉNKO DO RODIN
 (zpět)
Anetka Konířová
  

NA BĚŽKÁCH
  
Jsem Anetka Konířová, mám jet na Soláň s rodinou. Vstáváme v devět hodin, autobus nám jede v 10 h 15 min. 
Musíme si připravit oblečení. Běžky navoskovat, to dělá táta. A už jedeme na běžkách na zastávku. Přijel autobus, byl narvaný a jedém!! Konečná, kterou cestou půjdeme? Počkej! Rozdělíme se na dvě skupiny. Kluci můžou jet napřed, a už jsou v zatáčce. 
A jdeme do kopce a pak zase z kopce.
V lese se cítím jako v pohádce, stromy jsou pokryté sněhem. Vypadá to jako kdyby byly od šlehačky. 
A jsme u jednoho svahu, brrr, vypadá to strašně. Konečně mám jeden svah za sebou. A je druhý, zase to vypadá strašně. A jedůů, ááá, bum, au, tak se zvedám a jedu, teď něco hnědého vidím. Jsou to listy, fí fí , bum, jauvajs.

Jsem to ale nešika! Jé, co to vidím! Byla to gumka, zelená se skleněnýma korálkama.
A jedu dál a vidím tátu, Madlu, Terku. Madla odjela ze třetího kopce a Terka mi přikázala čekat na mamku než přijede! Mamince jsem dala gumičku. A fičím dolů.Jé, Terka! Terka se mě zeptala kolikrát jsem spadla. Já? počkej, jeden, dva, tři – třikrát.
A nastává rovina jedna, dva, tři, jedna, dva, tři! A jedu z louky. Cha cha cha tatínek spadl a je celý bílý. 
Nelíbilo se nám, že jela první čtyřkolka. Kvůli tomu jsem zvedala ruce, a hůlky zajely zas do sněhu.

Jsme na kótě, je hezký výhled, sním si tatranku, mňam, mlask! A mám ji v sobě. A jedeme dál, to byl sníh! Bum, plác, chachacha a jsem celá ve sněhu! Jedém domů, poslední svah a vidím náš dům a spadla jsem a běžka mi vyletěla a prásk do hlavy. Jsem na zahradě a jedu do kůlny uklidit si běžky, a jsem doma, hurá!!!

23. února 2009