|
Mladší holčička manželů Kondrátových v osmi letech zemřela. "Bylo to naše sluníčko, naučila nás lásce. Dům byl plný smíchu," vzpomíná Marie na Alenku. "Právě rozkvétaly sněženky a já si říkala - to přece není normální. Život odchází a tady začíná jaro." V téhle nejtěžší chvíli se Marie znovu vrátila k víře v Boha, na kterou předtím pozapomněla. "Najednou jsem v srdci slyšela - dej mi to nejdražší, co máš, a dostaneš to nejdražší, co mám já. Byl to dar víry, kterou jsme si takhle vydobyli zpátky. Strašně tvrdě. Nikdy bych se ho nemohla vzdát." Na základě tohoto velmi silného stimulu a také proto, že další vlastní dítě nepřicházelo, se Kondrátovi rozhodli, že požádají o adopci. Nějaký čas trvalo, než bolest ze ztráty Alenky odezněla natolik, že odborníci adopci doporučili. A pak se najednou stalo to, co nikdo nepředpokládal - Marie přišla do jiného stavu. Narodil se Jeníček a když mu byl rok, do rodiny konečně přibyla i adoptovaná devítiměsíční Terezka. I přes spoustu práce se třemi potomky Kondrátovi stále přemýšleli nad osudy dětí, které zbytečně tráví nejdůležitější roky svého života v ústavní výchově. Rozhodli se, že pomohou alespoň některým formou pěstounské péče. V té chvíli zasáhla šťastná náhoda - Marie a Luděk objevili inzerát občanského sdružení Rodina svaté Zdislavy, které v okolí Rožnova pod Radhoštěm staví domky pro pěstounské rodiny. Odpověděli na něj, ale než se věci daly do pohybu, Marie vážně onemocněla. Vypadalo to, že sny o velké rodině jsou navždy ztraceny.
Zázraky se dějí
Nemusíte věřit na zázraky, nicméně Mariino uzdravení lékaři mezi zázraky jednoznačně zařadili. Kolečka osudu do sebe zapadala jedno za druhým - v Rožnově byl právě v té době dokončen další domeček pro pěstounskou rodinu. S novými rodiči se do něj měli stěhovat tři sourozenci - dvouapůlletý Jurášek, šestiletá Eliška a osmiletý Jarek. Vlastní táta a máma je možná měli rádi, daleko raději ovšem měli alkohol. Děti věděly, co je hlad, zima, brutální násilí, ale o rodičovské lásce neměly ani tušení. Kondrátovi byli vybráni jako lidé, kteří se to pokusí změnit. A tak se do nového domečku brzy stěhovala početná rodina s celkem šesti potomky.
"Občas říkám, že jsme si tehdy vzali zoologickou zahradu," vzpomíná s úsměvem Marie. Sedíme u velkého stolu v prostorné kuchyni a herně zároveň, všude kolem hračky a obrázky. "Dvacet let jsem pracovala jako učitelka a tak jsem si myslela, že za tři měsíce budu mít ty děti v malíčku. Jsme spolu dva a půl roku a stále se teprve poznáváme, hledáme. Ony vůbec nevěděly, co je to mít rád. Zahrnuli jsme je láskou, ale zjistili jsme, že s ní neumějí zacházet. Bylo to, jako byste k smrti vyhladovělým vězňům z koncentračního tábora nabídli plný stůl jídla - mohli byste je tím i zabít."
Volání o pomoc
Všechny tři děti byly velmi sebevědomé, ale jinak bezradné. "Jsi služka, musíš nám sloužit," říkaly své nové mamince, jejíž roli neuměly vnímat jinak. K prosazení svých názorů používaly jediný nástroj, který znaly - násilí. Ubližovaly, aby na sebe obrátily pozornost. Dlouho trvalo, než přišly na to, že to jde i jinak. "Abych je dokázala pochopit, přiblížit se jim, musím si umět představit jejich původní rodinu," vysvětluje Marie. "Pozorujete své vlastní dítě a říkáte si třeba - no jo, celej děda. Víte, proč zlobí a jak na něj jít, v tom je to u vlastních potomků jednodušší. Navíc každé z těch tří dětí je úplně jiné a dohromady vydají za šest."
Když se velká rodina přistěhovala do nového domova, okolí ji přijalo velmi vlídně a s úctou. Sousedé pomáhali, jak mohli, dodávali přebytky z vlastních zahrádek. Nikdo nekritizoval nadstandardně zlobivé děti a tolerance se vyplatila. Po dvou a půl letech se Jurášek, Eliška a Jarek zázračně proměnili. Říká se, že děti následky zlých roků života překonají za dvojnásobný počet let. Nejmladší Jurášek by tedy měl být z nejhoršího venku už teď, Eliška ve dvanácti a Jarek až v šestnácti. Ale pokrok je znát. "Jé,
už jsou to lidičky," podivovala se sociální pracovnice z dětského domova, která přijela na kontrolu. Zejména Eliška je úplně jiná. Zajímá ji domácnost, vozí miminka v kočárku a ve škole je výborná. Možná, že právě ona se stane pokračovatelem rodinné tradice a v roli pěstounky bude předávat lásku dalším opuštěným dětem. To je totiž jedním z cílů občanského sdružení Rodina svaté Zdislavy.
Domy pro děti
"Domeček není vlastnictvím pěstounů, je to vlastně služební byt, který rodiče budou muset opustit, až jim všechny děti vyletí z hnízda," vysvětluje pravidla hry paní Olga Michutová, zakladatelka sdružení. "Ale kdyby se některé z dětí rozhodlo pro životní roli pěstouna, babička s dědečkem samozřejmě budou i nadále součástí rodiny a dům bude i dál jejich domovem." Původním autorem projektu byl uznávaný dětský psycholog profesor Zdeněk Matějček. Na jeho práci pak navázala profesorka Jarmila Koluchová, která je odborným poradcem sdružení, jeho srdcem. Každý z pěstounů s ní může kdykoli konzultovat jakýkoli problém. Jestliže profesorka Koluchová je srdcem sdružení, paní Olga je jeho hlavou, motorem, který jede na vysoký výkon. Původně ji nadchla idea SOS dětských vesniček, ale vadilo jí, že koncept nepočítá s tatínky a také že domky jsou shromážděny v jedné lokalitě, čímž vniká jakési nepřirozené společenství. Přesvědčila svého muže - architekta, aby vyprojektoval ideální dům pro specifické potřeby pěstounské rodiny a začala na jeho realizaci shánět finanční prostředky. Dá se říci, že korunku ke korunce. To bylo před lety. Dnes
v roce 2005 se staví čtvrtý dům a to díky mnoha sponzorům a dárcům, kteří užitečnou ideu vzali za svou a opakovaně přispívají jak finačně, tak hmotnými dary. Největším z dárců je
Nadace Eurotel. I díky jejímu přispění budou brzy další děti vědět, co to znamená mít rád.
Občanské sdružení Rodina svaté Zdislavy získalo od Nadace Eurotel v roce 2004 grant ve výši 300 tisíc korun. Sdružení využije nadační příspěvek na nákup spotřebičů a nábytku do třetího rodinného domku pro pěstounskou rodinu. Nadace Eurotel podpořila činnost sdružení i v roce 2003 rovněž částkou 300 tisíc korun.
|
